Adriana Kiliánová

Malá Adrianka tady s námi vůbec nemusela být. Měla se narodit předčastně plánovaným císařským řezem, ale noc před termínem jsem začala masivně krvácet a musela ihned porodit v nejbližší porodnici tenkrát  to byla(Neratovice),ale původně jsem měla rodit u Apolináře. Tatínek Adrianky je lékař a na sále byl jako otec přítomný. Chtěl zachytit první okamžiky naší dcery. Místo toho svou dceru skoro hodinu křísil. Ledování hlavičky a 50 min boj si nešlo svůj začátek.

Neratovice nejsou vybavené na takové případy,tak volali na dispečink o vrtulník na Prahu, dispečerka nám vrtupník zamítla,že nám budou stačit erzety… První erzeta s inkubatorem na tu se čekalo  dlouho odvezla dceru na Dak na Karlák i já měla velké komplikace. Masivně jsem krvácela,tak mě vezla sanita do Motolo,kde mě odmítli..Díky manželovi se mě ujala Vojenské nemocnice v Praze, protože jsem stále masivně krvácela a už jsem ztrácela  své životní funkce.Manžel nevěděl, o koho se má více bát, zda o svou právě narozenou dceru, nebo o mě,ve vojenské nemocnici jsem prodělala 4 hodinovou operaci a byla jsem uvedená do umělého spánku jako právě narozená Adrianka. Během té operace jsem dostala 24 transfúzí krve. Bylo to velmi kruté období a doma jsme měla ještě dvě starší děti.V té době bylo nejstarší dceři Adélce necelých 10let a Kubíkovi o 3roky méně. Než pro mě přijela sanita já byla už v bezvědomí a znám toto jen z vypravění. Nakonec jsme to po velkém  boji zvládly obě. Všichni věděli, že Adrianka nebude jako ostatní děti, vlastně přežila jenom zázrakem. 

Prognoza lékařů byla velmi krutá,Aďa měla být ležáček. Už jako miminko málo přibírala, a tak ji nakonec zavedli do bříška hadičku, tzv. peg, kterým přijímá potravu. Adrianka se nevyvíjela jako jiná miminka, proto jsme zahájili pravidelné rehabilitace, které pochopitelně jsou velmi finančně nákladné. Zdravotní pojišťovny je totiž nehradí a stále řeší, zda tyto speciální rehabilitace dětem opravdu pomáhají. Manžel si musel sehnat druhé zaměstnání, tuto finanční zátěž by jsme jinak nezvládli, zvláště proto, že já veškerý svůj čas musela věnovat Adriance. Na to pochopitelně doplácely i ty dvě další děti v rodině, na které prostě už nezbýval čas. Kousek za Prahou jsme měli vysněný domeček,který byl  šest let starý,ale patrový,Adrianka neuměla válet sudy,plazit se a v patrovém domku se nikam bez naší pomoci nedostala, proto jsme dům prodali a začala stavět přízemní bezbarierový bungalov. Adrianku nechtěli ve školce,tak jsem s ní byla 6 let doma 

Adrianka se pomalu zlepšuje,ale má před sebou dlouhou trnitou cestu a pevně věříme,že se nám jí povede dovést co nejdále k samostatnosti. Hodně jí pomají delfinoterapie. Letos letime s ní po druhé do Turecka,tak se těšíme ,čím nás zase překvapí,je to naše lvice. Má také ráda jízdu na speciálním kole.