Vyrazili jsme podpořit Zdeňka Štybara​

Prakticky hned po návratu z Kolo pro ADAMA, 1. srpna zavolá Tomáš Navrátil a říká „ten Štyby jede přece Okolo Polska, nepojedeme ho podpořit? Máme mu co vracet!“ Tak začal náš výlet do Polska. 

Rozhodli jsme se všichni prakticky hned a překopali plány všech tří rodin. Omlouváme se našim ženám, dětem a sousedům, že jsme změnili úplně všechno. Tahle příležitost se nemůže promarnit. 

Vyrazili jsme autem tři já, Tomáš a náš kamarád Honza Vaculík. Vzali jsme si kola, sbalili spacáky a v úterý večer jsme to již valili po D1 přes Brno, Ostravu do polského Lancutu. V jednu po půlnoci jsme to zapíchli na turistickém přístřešku kdesi v Polsku, zalezli do spacáků a po pěti hodinách spánku jsme už zase brázdili polské dálnice. 

Se Zdeňkem jsme všechno domluvili předem, překvapení je fajn, ale tohle by nemuselo dopadnout 🙂 Zdeňka jsme ujistili, že ho nezdržíme. Měli jsme v plánu ho pozdravit, popřát mu dobrý závod a nechat ho v klidu soustředit se na start. Závod Okolo Polska je ze série světové worldtour, takže taková malá Tour de France. Zázemí závodních týmů jsme našli snadno, kolem 10:30 začali přijíždět týmové autobusy a podpůrná vozidla. Věděli jsme od Zdeňka, že po příjezdu budou mít v autobuse poradu a pak se potkáme. 

Lehce po 11 dopoledne za námi vyšel v civilním oblečení Zdeněk Štybar, normální kluk tak, jak ho už známe. Viděl nás z busu a došel nás pozdravit. Povídali jsme si o všem možném, bylo to fajnové. Udělali fotky, popřáli mu good luck a nechali ho se jít připravit. Byl v úplné pohodě. 

Start 5. etapy byl ve 12:20, dali jsme kafčo a vrátili se před startem zpět k autobusu. Zdeněk už byl oblečený, byl usměvavý, fotil se s fanoušky a na chvíli jsme se ještě viděli. Prozradil, že má nějaký technický problém s navigací, ostatní závodníci z týmu už byli pryč a do startu to bylo už jen chvíli. Zdeněk i v této chvíli neodmítl fanoušky a udělal si s nimi fotku. To ceníme!

Našli jsme si ho na startu, byli hodně blízko, točili videa, dělali fotky a hecli Zdendu. Pozdravil, zamával a usměvavý se vydal na start 176 km dlouhé etapy. Měli jsme to naplánované krásně, po startu sedáme hned na kola, jedeme asi 10 km, zatímco do tohoto bodu to mají závoďáci 32 km. Říkali jsme si „tak to bychom snad mohli stihnout, abychom jim zamávali“ 🙂 Už nám chybělo asi 500 m  do našeho bodu a prudká pravá, trocha písku a já už se válel. Kolo odřený, kůže spálená, ale sejmul sem lehce Toma. Je zkušenej, vystoupil si z kola a ustal sám sebe. Kola se nám trochu zamotala do sebe. No nic, naštěstí nic vážného. Jeli jsme dál, počkali si na trati na Štybyho a parádně mu zafandili. Když nám z balíku zamával, tak naše cykloamaterský srdce zaplesalo. Je to pašák.

Vrátili jsme se do místa startu, pořešili lékárnu a přejeli autem do 19 km vzdáleného Rzeszowa, kde je cíl. Počkali jsme si na peloton a užili si všichni v totální euforii závodní atmosféru. Bohužel se závodní pole přeskupilo do balíku a dojezd byl sprinterský. Věděli jsme, že by to neměla být Zdeňkova karta.

Do příjezdu pelotonu to bylo necelá hodina, tak jsme se na kolech projížděli okolo cíle. V Rzeszowe to udělali moc pěkně. Městem projížděli závodníci v podstatě 2x, byl tady postavený vnitřní městský okruh a tak jsme borce viděli z jednoho místa několikrát. Byli jsme trochu drzejší a organizátoři a ostraha buď nevěděla co s námi, ale přesouvali jsme se po závodní trati ještě 15 min před příjezdem závoďáků. Někteří fanoušci si nás asi i pletli se závodníky a fotili si nás a fandili 🙂 Byl to zážitek sám o sobě. V cíli jsme si našli krásné místo a čekali až se přiřítí trysková masa. Tím, že to končilo sprintem, bylo nám jasné, že Zdenda bude spíše podporovat týmového kolegu Marka Cavendishe, což nám po dojezdu Zdeněk potvrdil. Říkal, že „jeli na Cavu“ 🙂 Zdeněk ani jeho tým bohužel nebral přední místa, ale udělali dobrý kus práce a po dojezdu jsme se opět na chvíli se Zdeňkem potkali a pokecali. Zeptali se ho na závod, jak se cítí a probrali ostatní věci. V cíli bylo vidět jak toho mají všichni plné zuby, únava, vyčerpání. Těch 15 min po dojetí do cíle už Zdeněk působil skoro normálně. Byl to pro nás zážitek to vše pozorovat a trochu být „vedle před kuchyní“. Dostali jsme všichni od Zdendy na cestu vyladěné bidony (nachlazené, s iontákem, z doprovodného vozu) a my jsme byli asi spokojení jako malí kluci 🙂 

Kolem šesté večer jsme vše zabalili do auta a vydali se zase zpět k domovům. Děsně unavení, ale šťastní a spokojení. Zdeněk nám poděkoval za podporu a my jsme se vrátili domů s pocitem, že to mělo opravdu smysl.