Některé příběhy začínají nenápadně, ale skončí jako něco, na co se nezapomíná. Ten dnešní odstartoval 20. listopadu, kdy nám přišla žádost o kolo od maminky malé Marušky – holčičky, která už od narození bojuje s nádorem a vzácným syndromem, jímž trpí jen dvě osoby v České republice a jen několik stovek lidí na celém světě.
Už z několika řádků bylo cítit, jak moc rodina speciální kolo potřebuje – a že by Marušce otevřelo dveře k větší samostatnosti, radosti, síle a prostě ji posunulo dál. Pár dnů po obdržení žádosti jsme se proto spojili s maminkou (její radostné a upřímné, uííí“ zaznělo během hovoru hned několikrát, stejně jako slova „děkuji, to není možné, jste úžasní“) a s firmou Eldomed, u které měli kolo už odzkoušené, nabídnuté, ale kvůli ostatním potřebným výdajům na něj potřebné finance nezbyly.
Od pana Pavlici, který firmu Eldomed zastupuje, jsme poprvé uslyšeli větu, která v nás probudila naději, že by se mohlo jednat o něco nezapomenutelného:
„Možná bychom to do Vánoc stihli.“
A tak jsme nelenili. Dohodli jsme detaily, potvrdili objednávku – a drželi si palce, aby kolo opravdu dorazilo poslední týden před vánočními prázdninami. A povedlo se! Ve středu 17. 12. pan Pavlica volal a nabízel nejen možnost předání v pondělí 22. prosince, ale dokonce by i obětoval svůj volný čas v sobotu, kdyby to jindy nebylo možné. Domluvili jsme se a dva dny před Štědrým dnem jsme se všichni sešli v Raškovicích u Marušky.
A to, co následovalo, byl jeden z těch okamžiků, kdy člověk ví, že věnovat svůj čas i finance pro pomoc ostatním opravdu stojí za to a ve výsledku přináší radost na obě strany.
Maruška se hned vydala ke kolu, okamžitě na něj nasedla a se širokým úsměvem začala šlapat. V jejím výrazu bylo všechno: radost, překvapení, svoboda, spokojenost… a totéž se zračilo i ve tváři její maminky.
Čekala nás také její starší sestřička Magdalenka, jejíž láska k Marušce byla naprosto nepřehlédnutelná. Byla dalším krásným článkem celé události – bylo z ní cítit, že je Maruščinou oporou, že jí dává péči, pozornost a je její malou jistotou.
Magdalence jsme díky projektu Krabice od bot předali dárečky pro celou rodinu a udělali tak všem ještě o trošku větší radost – i když pro ně byl tím největším dárkem právě ten malý předvánoční zázrak v podobě kola.
Společně jsme se prošli venku, Maruška se přes ne příliš příznivé, zamlžené a chladné počasí s chutí chvíli projela a atmosféra byla plná vděčnosti a radosti zároveň.
Po cestě domů nám pak přišla zpráva od maminky – slova, která celý den korunovala:
„Pořád jsem tak trochu v šoku, že jste nám dnes splnili náš velký sen. Že jste nám otevřeli další dveře k lepší budoucnosti. Jsem vděčná, že jsem Vás, pane Pavlica, potkala poslední den v lázních. A že jsem napsala na web Kolo pro Adama. Máme veliké štěstí – a přeji ho i vám všem.“
Dva dny před Štědrým dnem jsme tak byli svědky něčeho, co bychom jinak nazvali náhodou, zázrakem. Ale i podle zprávy Maruščiny maminky je to spíš snaha pomoci svému dítěti, udělat pro něj maximum – a věřit… sobě i lidem kolem sebe.
Buďme na sebe hodní. Starejme se o sebe i o ostatní. A možná budeme podobné „zázraky“ zažívat mnohem častěji.
