Adamova maminka Silva nám popsala své zážitky z počátku roku 2020, kdy se zrodil nápad účastnit se závodu Handycyklomaraton a my hledali vhodného patrona, někoho, komu naší účastí můžeme pomoci v jeho životní cestě za lepšími zítřky.
Někdy v únoru roku 2020 mi zazvonil telefon. Ozval se v něm Zdenda Zvolský. Položil mi otázku, jestli by nám nevadilo, kdyby navrhl našeho Adama jako patrona na „nějakou letní akci“…
Přiznám se, že když jsme spolu vedli tento telefonní hovor, snažila jsem se právě běhat na běžeckém pásu. Nemohla jsem dýchat, bylo mi zle a nebyla jsem schopna hlouběji přemýšlet. Zmohla jsem se jen na otázku, co to pro nás znamená.
„Vůbec nic, Silvi, neboj se. To je jen taková kokotina, kdy pojedeme okolo celé republiky a budeme závodit na podporu Adama. Bude to patron našeho týmu, teamu ADAM …“
Je důležité poznamenat, že jsem Zdendu v té době ještě neznala, tak jako dnes a že mi tím pádem nezačala blikat varovná červená kontrolka při slově kokotina. Teď už si na to dávám větší pozor… Abych se při svém „běhu“ dál příliš nevysilovala, odkývala jsem mu úplně všechno, jako že klidně, v pohodě, cokoliv….
Pak byl nějakou dobu klid. Až do dne, kdy mi opět zvonil telefon, tentokrát s cizím číslem. „Dobrý den, tady je Martin Souček……“
Kdo Martina zná, ví, co to znamená…. Že je to naprosto perfektní organizátor, který vůbec nic neponechává náhodě. A je fakt důsledný! Těch telefonátů bylo od té doby několik denně. Stále se něco řešilo, ladilo, vyjednávalo. Byla založena první skupina na WhatsApp, který od té chvíle neustále „vybrnkával“ novou zprávu. Každou chvíli byl do skupiny přidáván nový člen. Ze zpráv jsem pochopila, že se všichni vzájemně znají, ale já jsem osobně znala jen Zdendu. Začala se mi z toho všeho točit hlava.
Pane Bože! Co to je? Rychle jsem pátrala v paměti, co jsem to vlastně tomu Zdendovi slíbila. Moje představa, že jen občas někde na Facebooku uvidím Adamovu fotku, rychle vzala za své. A začala jsem lehce panikařit. Ne, jinak, dostala jsem strach.
Vůbec ty lidi neznám, nerozumím tomu, o čem si píší na WhatsAppu. Různé technické věci okolo výbavy kol, navigací, map, postřehy, poznámky, trasy…. Najednou jsem si připadala jako naprostý hotentot. Do toho mi občas pracovně zavolala Martinova asistentka Martina. Ta byla ve své práci tak skvělá! Všechno dokázala zjistit, zařídit a být přitom tak neuvěřitelně v pohodě… Jak to jako dělá????
Pak nastal den, kdy měli pánové z týmu Kolo pro ADAMA přijet k nám, seznámit se s Adamem. Na Facebook vyvěsili svou skupinovou fotku „Jedeme za Adamem“. Dívala jsem se na ty naprosto cizí tváře a přemýšlela jsem, o čem si s nimi budeme povídat? Co je to za lidi? Přijedou se podívat na nemocného chudáčka, nebo jak se budou chovat? Co mám od nich vlastně čekat?
Přijeli. A byli úplně normální! Veselí, přátelští, usměvaví…. Věnovali se Adamovi celý víkend. Vzali ho na vyjížďku na kole a on byl šťastný. Adam byl šťastný!
Jeden z nich mi pak řekl, že k nám jel trochu s obavami. Že čekal toho „nemocného chudáčka“, ale teď, když se na Adama dívá, má pocit, že tím chudáčkem je on sám. Dojalo mě to.
Najednou jsem si ke všem těm jménům z WhatsApp dokázala připojit tváře. A hlavně jejich srdíčka!
Od té doby už uplynulo mnoho času. Kluci k nám „přišli“ v době, kdy si Adam tak nějak víc začínal uvědomovat, že je jiný a nedokázal se s tím úplně dobře poprat. Mezi spolužáky nezapadal, neměl kamarády, v životě se ztrácel. Nad vodou ho drželi Černí koně a jeho první handbike, který od nich dostal.
To, že se stal součástí nového týmu, mu dodalo obrovskou vzpruhu v životě. Kluci na něj nezapomněli. Volají mu, píší mu, jezdí za ním a berou ho na vyjížďky na kole, jezdí ho povzbuzovat na závody… Jsou to takoví jeho andělé.
Když si zpětně připomínám ten den, kdy mi Zdenda volal a já jsem mu všechno odkývala, aniž bych věděla, do čeho lezu, jsem ráda, že to tak bylo.
Poznali jsme spoustu nových, skvělých lidí a máme šanci tu naši „novou rodinu“ rozšiřovat o další a další členy. To se děje od onoho osudného léta letos již potřetí. Po zmíněném závodě, ve kterém Team ADAM získal cenu Absolutní vítěz Metrostav HandyCyklomaraton, kluci nelenili za založili dnes již mnoha lidem známý projekt Kolo pro ADAMA. Vznikla tak nová cesta, nová naděje, už ne jen pro našeho Adama, ale také pro další děti, které díky tomuto nápadu zdarma získávají svá vysněná kola.
Být součástí týmu Kolo pro ADAMA je někdy nesmírně vyčerpávající, ale stojí to za to!
