Malá pomoc, velká radost: vyzvednutí Adámka z rehabilitačního pobytu
Někdy nejsou nejdůležitější velké akce, ale obyčejné lidské chvíle, které dávají smysl tomu, co děláme. Včera jsme jednu takovou zažili.
Adámek s maminkou strávili dva týdny intenzivního cvičení v rehabilitačním centru Hájek. Na pobyt je odvezla maminky sestra, která ale na jejich návrat měla už dlouho naplánovanou dovolenou. A protože rodina nemá vlastní auto, vyvstala praktická otázka: jak se vlastně dostanou domů?
Když jsme si asi před měsícem s maminkou volali, ptala jsem se, jak se mají a co je u nich nového. Zmínila se, že jsou zrovna nemocní, ale že se musí dát do pořádku – rehabilitační pobyt už měli zaplacený. Věděla jsem, že auto nemají, tak jsem se rovnou zeptala, jak tam pojedou – cesta tam byla již v tu dobu vyřešená, ale cesta domů zatím ne.
Stačilo se podívat do kalendáře – a bylo jasno. Odvoz jsme rovnou domluvili.
Odpoledne uprostřed lesa
Včera tedy nastal den vyzvednutí. Já se třemi dětmi jsme skončily v Berouně dřív, takže jsme do areálu dorazily už před čtvrtou hodinou odpoledne. Do malého auta by se nás ale 6 i s věcmi nevešlo, takže jsme museli počkat na muže s dodávkou, který ale dorazil až v půl šesté.
Strávili jsme spolu krásnou hodinu a půl na hřišti uprostřed lesů. Areál byl naprosto prázdný – jednou za čtrnáct dní totiž všichni odjíždějí na víkend domů, takže jsme tam byly opravdu sami. Děti tak měly spoustu prostoru si hrát a my jsme je nemuseli tolik krotit.
Bylo krásné vidět, jaký pokrok Adámek za poslední tři měsíce udělal. Holky ho povozily na autíčkách, trochu ho rozpohybovaly na trampolíně a celé odpoledne bylo plné smíchu a radosti.
A možná nejhezčí moment přišel úplně spontánně, kdy jedna z dcer prohlásila:
„Hodinka a půl s Adámkem je prostě málo.“
Cesta domů
Pak už nás čekala cesta zpět do Prahy, která trvala asi hodinu a půl a jeli jsme jen Adámek, jeho maminka a já. Byla to příjemná chvíle na povídání – s maminkou jsme během cesty nezavřeli pusy, Adámek si zdřímnul, a tak nám všem celé 1,5 hodiny dlouhá cesta rychle utekla.
Možná to zní jako maličkost – prostě někoho vyzvednout a odvézt domů. Ale když si člověk představí, že si na to potřeboval uzmout 4 hodiny svého času, a hlavně že by maminka s Adámkem šli pěšky se všemi věcmi z lesů u Šťáhlav na autobus a pak se několika spoji kodrcali až do pražských Modřan, uvědomí si, že i taková „obyčejná“ pomoc může být velká.
Proč to děláme
Právě tyto chvíle připomínají, proč projekt Kolo pro Adama existuje. Nejde jen o kola. Jde o lidi, vztahy, podporu a malé kroky, které dokážou někomu výrazně ulehčit den.
Včera jsme pomohli s praktickou věcí – dopravit Adámka a jeho maminku bezpečně domů.
Ale zároveň jsme si společně užili krásné odpoledne: děti si pohrály, Adámek se rozhýbal a my jsme měli čas si v klidu popovídat.
A někdy je právě takové obyčejné odpoledne tou největší odměnou – a to jak pro děti, tak pro jejich rodiče 💛