2403 kilometrů za 9 dní = 1 handbike pro Karolínku. A to se vyplatí!
Katka Rusá, český cyklistický úkaz světoznámé sociální sítě pro sportovce STRAVA, se zapojila do 3. ročníku naší výzvy. O tom, jak výzvu Katka pojala, nám napsala krásný příběh a vy si ho nyní s námi můžete užít.
Snad jen poznámka pod čarou, svým výkonem se Katka stala absolutním vítězem letošního ročníku v kategorii jednotlivců. Jejích 2403 km je skutečně výkon hodný právě Kačky!
Děkujeme 💛
Když jsem byla v lednu Martinem vyzvána, ať se zapojím do výzvy Kolo pro Adama, potřebovala jsem něco extra. Jistěže mi mohlo stačit zapojit se mezi stovky lidí, jejichž společným cílem je ujet 100 tisíc kilometrů, a vyjezdit tak speciální kola pro handicapované děti. Myšlenka to je samozřejmě dobrá, jezdila bych tak jako tak, navíc tím můžu někomu pomoct, aniž bych vlastně hnula prstem navíc. Pořád mi to bylo ale z nějakého důvodu málo, něco tomu chybí… Jenže Martin už mě trochu prokoukl a přišel s výzvou, která se neodmítá: „Když najedeš za 9 dní výzvy 2007 kilometrů, vyjedeš tím konkrétní kolo pro konkrétní dítě. Pro Karolínku z Loučeně.“ To bylo to, co mi v té výzvě pořád chybělo. Konkrétní cíl – konkrétní číslo a konkrétní dítě. Teď už byla skládačka kompletní a mně nic nebránilo se do výzvy zapojit.V průběhu jara jsem se podívala do historie svých jízd a pár devítidenních „šňůr“ čítajících v součtu okolo 2000 kilometrů jsem tam našla, víc než 2007 ale ne 🙂 Tuším tedy, že výzva to bude náročná, ale splnitelná. Tedy když bude přát počasí, zdraví i materiál. Od začátku července jsem se občas zamyslela nad tím, jak to bude ideální pojmout – 223 km každý den? Nebo na střídačku 300 – 150 – 300 – 150…? Nakonec jsem se rozhodla udělat si „fóra“ hned první den výzvy a zajela jsem si z Prahy do Brna a zpět, což mi přineslo krásných 515 kilometrů. Sice jsem měla naježděno „do zásoby“, ale zároveň jsem si tím plnění výzvy trochu zkomplikovala. Po takové jízdě se nedá předstírat, že to byla „normální vyjížďka“, po které se druhý den dá dát další „normální vyjížďka“… Navíc jsem si návratem v půl šesté ráno poněkud rozhodila spací režim, a to, dá se říct, na celý týden – spát jsem chodila kolem jedné, vstávala nejdřív v deset a podle toho vypadaly i návraty z kola).
Na zbývajících osm dní už mi to tedy vycházelo tak, že mi stačí 186 kilometrů denně, nicméně v neděli po pětistovce jsem se pochopitelně vzbudila asi v jednu odpoledne a byla jsem ráda za 157 kilometrů. Tím jsem si denní „potřebu“ zvýšila na 191 km. I tak jsem se ale snažila držet standard nad původním „cílem“, tedy jezdit aspoň 223 kilometrů denně, což se mi celkem dařilo. Někdy jsem to překročila jen o kousek, jindy s rezervou třeba 50 km. Nakonec to tedy vyjde následovně: sobota 515 + neděle 157 + pondělí 229 + úterý 241 + středa 274 + čtvrtek 235 + pátek 255 + sobota 245 + neděle 252. Jestli sčítáte průběžně, jistě vám vyšlo, že splněno jsem měla někde těsně před půlkou sobotní vyjížďky. Ale přece nebudu v neděli ležet na gauči s nohama na stole, že…
A kde že jsem to ty kilometry najezdila? Řekněme, že v širším okolí Prahy 🙂 Nejvíce mých vyjížděk směřovalo na severovýchod nebo východ od Prahy, tedy směrem na Mladou Boleslav, Mnichovo Hradiště, Jičín, Poděbrady či Český Brod. Vyrazila jsem ale i na sever, tj. na Mělník, Roudnici či Doksy, jednou výjimečně i na svůj neoblíbený jihozápad, tedy k Dobříši. Podívala jsem se ale i na Vysočinu.
Podmínky byly na kolo přímo ideální, teploty se většinou pohybovaly mezi 25 a 35 °C (jasně, pro někoho už to je „vedro k padnutí“, já se ale na sluníčku škvařím ráda), pršelo jen jeden den, přesněji řečeno jeho první polovinu, kterou jsem tak s klidným svědomím prospala. Jen po setmění už bylo občas trochu moc chladno, zvlášť cestou z toho slavného Brna, kdy pocit zimy podtrhl i fakt, že jsem byla nevyspalá.
Dostavil se i jeden defekt, no byl by to asi spíš zázrak, kdyby se těch 2400 kilometrů obešlo bez jediné technické závady na kole. Pravda je, že jsem si v tomto ohledu snad smůlu vybrala týden před zahájením výzvy, kdy se mi podařilo napřed letět přes řídítka a pak řešit prasklý drát v předním kole. Defekt přišel ve čtvrtek u Lysé nad Labem, zkrátka mi dosloužil zadní plášť, a to takovým způsobem, že i když jsem do něj dala duši, prorazila jsem ani ne po hodině i tu. Sice jsem zvažovala, že bych dojela třeba z Peček vlakem, když jsem měla, co se potřebných kilometrů týče, celkem rezervu, ale nakonec jsem se rozhodla zkusit v nouzovém režimu se zalepenou duší a žádnou záložní dojet, co nejdál to půjde. Což nakonec znamenalo domů 🙂
Takže když to shrnu, potkalo mě vedro i zima, déšť i vítr, defekt i žihadlo, hlad i žízeň, srnky i zajícové, a jednou mě dokonce pos*al pták! Rozhodně to byl týden bohatý na zážitky, samozřejmě převažovaly ty pozitivní. A ze všeho nejvíc převažuje pocit, že jsem vlastně jen tím, že jsem dělala, co mě baví, pomohla někomu, kdo to potřebuje. Takže příští rok neváhám a jdu do toho znovu. Už teď se těším, co mi Martin připraví za výzvu tentokrát!
