Moje zápisky "Den po dni"
Den 1: Hlavně nepřepálit začátek 
Když jsem před dvěma lety výlet Praha – Brno – Praha dojela poprvé, přetlačovaly se mi v hlavě dvě extrémní myšlenky: “nikdy více” a “udělám z toho každoroční tradici”. Kdo mě zná, tuší, jak to dopadlo. A kdo ne, vidí to teď 🙃
Trasu jsem měla připravenou už dlouho. Jak jinak trávit dlouhé zimní večery než přípravou tras na léto? 🙃 518 km, 3500 metrů převýšení, aspoň tak to Garmin Connect podal při plánování… I takto placatý profil ale vyžadoval vražedný budík. Ideálně třeba ve dvě… Vzhledem k tomu, že jsem se k jeho nařizování dostala až kolem půlnoci, byla jsem k sobě milosrdnější a nastavila jsem budík na třetí hodinu. Ani tak jsem si moc nevěřila, típnout to jde vždycky… Nakonec jsem se z pelechu vyhrabala, nicméně ranní zpomalení mělo za následek, že se odjezd konal až po čtvrté hodině.
Na cyklostezce do Klánovic ani noha, jen já, Festka a tma jak v pr*eli. V lese si připadám jak na Tour, asfaltka je lemována davy – srnek. Naštěstí žádná do cesty neskáče. Sotva vyjedu z lesa, dostanu pořádnou facku – ale fuj, vítr od Kremlu? Na jízdu do Brna naprosto ideální… Zkontroluju předpověď, která mi to potvrzuje s tím, že později má foukat spíše z jihu a odpoledne – světe, div se, ze západu. To vypadá na krásný výlet už od začátku!
V Úvalech najíždím na silnici I/12. V tuhle nekřesťanskou hodinu jsem na ní skoro sama, tak nemám důvod (možná kromě kopce u Plaňan?) po ní nejet až ke Kolínu. Tam plynule odbočuji na I/38, očekávajíc podobný klid. Toho jsem se nedočkala – jednak už hodina pokročila, jednak je ta silnice přece jen o něco vytíženější. Ale nic tragického.
Nevšední zážitky se dostavily až po opuštění hlavních silnic… To si takhle utahuju přezku na pravé tretře, nějak to nejde, tak se podívám, jestli už ji mám dotaženou na maximum (měla jsem), a jak se tak nakláním doprava, vidím na svém pravém stehně pozdrav shora! Podle velikosti to asi nebylo zrovna káně, ale asi ani vrabec. Prý to nosí štěstí! Tak teď nevím, jestli to přinese štěstí, i když to setřu. Ale vypadalo to, že už si to s sebou nějakou dobu vezu, tak snad se mi štěstí stihlo do kraťasů už vsáknout. Začnu vyhlížet nějakou vodní plochu dostatečně blízko u silnice. Začíná pršet. Takhle jsem to s tou vodou nemyslela. Nebylo to ale nic velkého, jen drobné osvěžení, které mi ani to hovno neopláchlo. Jsem na cestě asi čtyři hodiny a začínám mít hlad. Dávám tyčku a za 15 minut se situace opakuje. Kromě vodní plochy vyhlížím i nějaký stánek.
Něco mě kleplo o lýtko a dopadlo to na silnici. Co to sakra…? Podívám se dolů a vidím, že můj zadní bidon nemá víčko. Zastavím a ohlédnu se (na poslední chvíli si vzpomenu kolo nepoložit do trávy, abych ještě měla co pít), víčko na silnici nevidím. Vracím se způsobně po pravé straně silnice (byl tam nepřehledný horizont) a očima skenuji teď už levý příkop. Nic. Jedu tedy pomalu zpátky a dívám se do příkopu zblízka. Furt nic. Jen vysoké kopřivy. Otočím to ještě jednou a tentokrát jdu pěšky po “správné” straně, tretrou bezmocně rozhrnuju kopřivy, občasný zásah do kotníku nebo lýtka není výjimkou. Nakonec tam přece jen je. Samozřejmě tou méně nápadnou stranou nahoru… S úlevou zavírám svůj bidon, druhý radši utahuju. To jsou ty bublinky 🙂 Samozřejmě ne šampaňské, ale Monster.
V jakémsi Rozsochatci potkávám prvního “cyklistu”. Dědu dojíždím, nafoukaně ani nepozdravím a mizím mu v dálce. Ne nadlouho. Řadím malou pilu (až takový to byl kopec!) a padá mi řetěz. Ještě se tam hajzl zasekne a já ho musím vyndávat opatrně, abych nepoškrábala rám. Děda se kolem mě proplazí a já se snažím tvářit, že tam nejsem. Za chvíli mám nahozeno a dědu opět předjíždím. Z kola totiž slezl a raději ho vedl. Odbočím ze silnice po zřejmě nově vyasfaltované polňačce k lesu na záchod, vyřídím vše potřebné a vrátím se na trasu. Už periferně vidím, že se s dědou zase potkáme. Předjíždím ho potřetí, pak už mu opravdu ujedu 🙂 Zapatlané ruce od řetězu jsou dalším důvodem k hledání vodní plochy, kterou jsem stále nenašla, aspoň ne dostatečně blízko k silnici a dostatečně čistou.
Havlíčkova Borová. Povědomý název, třeba tam seženu něco k jídlu. Nic. Buď mě Garmin vedl mimo centrum, nebo je to fakt hrozná prdel. Ale našla jsem kohoutek s vodou! Umyju si ruce i už značně zaschlé ptačí hovno a spekuluju, jestli to dotočit i do bidonu. Olíznu si ruku a nechutná mi to, radši tedy budu riskovat žízeň než trávicí potíže 🙂
Ve Velké Losenici mě zaujme hospoda se zahrádkou, dvě tyčky, co jsem dosud snědla, mě moc nezasytily, na třetí nebyla chuť, hlavně jsem si něco chtěla pošetřit na večer, až se budu vracet v době, kdy už nikde nebude nic otevřeného. Když se paní ptám na “rychlovky”, je mi nabídnuta klobása. No lepší než nic. Objednávám tedy klobásu, višňové skoropivo a colu. Zjišťuju, že jsem se tam připletla k nějakému tenisovému turnaji, jehož zrovna nehrající účastník mě poprosil, jestli bych si na tom kole nemohla vypnout ten “alarm”, že to pípá, kdykoliv se přiblíží. Dalších pět minut strávím vysvětlováním, jak funguje radar 🙂 A rovnou ho napichuju na powerbanku. Přes 500 km nemá šanci vydržet… Nechám si dolít vodu a pokračuju.
Proti větru mi to moc nejede, k tomu se to začíná nějak moc vlnit a já ještě s láskou vzpomínám na kopec u Plaňan. No jo, už mě přivítala Vysočina, tak čemu se divím… Začínám uvažovat i o zkrácení trasy, za Vídní (za tou českou 😜) možnost byla, 500 by to pořád hodilo. Ve Vídni mě zaujme stánek s vaflemi, ten nemůžu nechat bez povšimnutí 😬 Doplním tam i pití a vyhlížím zkratku. Uzavírka. Silničáři to vyřešili za mě a já jedu tak, jak bylo v plánu. Jak jinak než do kopce.
“Vítá vás…” Cože? To už jsem vjela z Vysočiny do Jihomoravského kraje? Nějak brzo. “… Markrabství moravské.” Aha, oukej 🙂 Vyfotím Festku u cedule a zajíždím do lesa, kde mi začíná být trochu i zima. Už mi zase dochází pití, nepotkávám stánky ani hospody, až nakonec zastavím v Dolních Loučkách u zahrady, kde se nacházel pár asi tak v mém věku. Požádala jsem je o vodu a pán se pohotově zeptal, jestli do ní chci sirup. Taková nabídka se neodmítá. Ještě dostávám radu, že si s tím mám ZAŠTĚRCHAT. Pánovi to odkývu a radši spolknu větu, že to asi nezvládnu a že snad bude stačit, když si vodu v bidonu protřepu nebo zamíchám. Po chvíli se poprvé napiju a nestačím se divit. Ten sirup byl prostě vynikající a naprosto jsem nebyla schopná definovat příchuť. Cítila jsem v něm skořici, byl opravdu osvěžující. Skoro se mi chtělo celý bidon vypít na ex a dojet požádat o přídavek 😁 V Čebíně pro jistotu kupuju dva Monstery. Jeden putuje do bidonu, druhý do kapsy (ty mám už takhle narvané takovým způsobem, že mi visí až na zadek, to je holt nevýhoda příliš tenkého a pružného dresu – ale do pevnějšího bych toho zas tolik nenarvala). Přece jen nevím, kdy se mi podaří nějaký stánek potkat. Před Brnem už to oproti plánované trase opravdu zkrátím. Sice tu cestu mám projetou mockrát, ale není čas na experimenty.
Byť mám cukání do centra nezajíždět, nakonec to udělám. Fotka u “chuja” musí být. Kromě něj vyfotím i “žirafu” a dál se v Brně nezdržuju. Výjezd jsem trefila samozřejmě zase přes kopec. Ne, já prostě nemůžu vyjíždět po cyklostezce na Adamov jako normální lidi 😝 Na kopci potkám restauraci se zahrádkou, sice ještě není až tak pozdě, ale i tak si říkám, kdovíkdy zas potkám nějakou civilizaci. Zeptám se, co mají rychlého, a opět je mi nabídnuta klobása. Chvíli váhám, ale nakonec si ji dám. Naštěstí byla o dost jiná než ta dopolední 🙃 Čekání na ni bylo ale nekonečné, protože opodál seděla rodinka s nezvladatelnými dětmi, což je přesně to, co kolem sebe nevyspalý člověk potřebuje…
Tam, kam mě posílá Garmin, je uzavírka, tak nakonec stejně jedu na Blansko. Proč jsem sakra nejela po té cyklostezce? Ten kopec na Vranov byl fakt hnus. Při výjezdu z Blanska na mě jde trochu bezmoc. Zaprvé Garmin neví o existenci silnice, po které jedu, ale směr byl plus minus správný. Horší to bylo s větrem. Předpověď se opravdu naplnila a začalo dost brutálně foukat ze západu. V tomhle mám jet ještě přes 200 km? No nazdar. Opravdu jsem reálně uvažovala o tom, že to vzdám. Ale ještě tomu dávám šanci.
Kopec před Poličkou je moje smrt, ale Garmin mi tvrdí, že už mám nastoupat jen 700 metrů na posledních 200 kilometrech. No na úsek od Přelouče už se docela těším, ten bude placatý, ale i tak mi těch 700 metrů na tu vzdálenost přijde dost málo. Navíc každou chvíli nějaký ten menší brdek potkávám. Mimochodem slibovaných 3500 metrů jsem měla nastoupáno už asi po 300 km… Pomalu se začíná stmívat a já ještě před Poličkou zastavím na skoropivo a doplnění vody. Jakmile přejedu hranici Moravy a Čech, dá se do mě strašná zima. Jako bych přejela hranici podnebných pásem. Po lesích se válí cucky mlhy a je strašně studená. Začíná se mi chtít spát, upíjím Monster z bidonu v naději, že mě probere. Kolem půlnoci zkusím štěstí v Chrudimi a v jedné hospodě požádám o čaj. Servírka mi ho otráveně přinese, zjevně už se chystala zavírat, zahrádku měla ale stále plnou. A zatímco jsem čekala, než čaj vychladne aspoň na pitelnou teplotu, marně se snažila hosty ze zahrádky vyhánět. Všichni byli strašně hluční a můj čaj pořád moc horký, tak jsem si ho zkrátka přelila do bidonu. Když už mám ty s tou teplotní izolací… 😏 Na zahrádce jsem spíš vymrzla, než abych se zahřála, pár sjezdů přes město pro mě bylo peklo, klepaly se mi ruce i s řídítky. Ale čaj v bidonu měl v kombinaci se zbytkem Monsteru příjemnou teplotu a po cestě mi přišel vhod.
Ač mě zima i čaj na nějakou dobu probraly, zase mi začínají padat víka. Ze sna mě probudí, když se v kuželu mého světla někde mezi Újezdem u Přelouče a Štítem objevila početná vepřová rodinka, rozprostřená po obou stranách silnice. Žádný z jejích členů neoplýval extrémní velikostí, ale čekat, až se z křoví vynoří půltunová hlava rodiny, se mi opravdu nechtělo. Zastavit nepřipadá v úvahu, tak přišlápnu a pošlu to přímo mezi ně, nic jiného mi nezbývá. Naštěstí se prasata rozutekla směrem ze silnice. Občas mi ty bavoráky na silnicích chybí. Kdyby přede mnou nějaký projel, jistě by si tam ti čuníci tak neohroženě nechrochtali.
Vítr na noc trochu ustal, i tak jsem ho pořád trochu cítila. Vesničky mezi Pamětníkem a Poděbrady už od sebe nerozlišuju (teda až na Choťovice s prasečákem, které se poznají po čuchu). V Poděbradech přibrzdím u pítka a opláchnu si obličej studenou vodou. Chvíli se kochám, jak je náměstí ve čtyři hodiny ráno krásně vylidněné, a pokračuju k domovu. Posledních 37 km. Hodina a půl. Snad.
V Pískové Lhotě se mi vybil radar. Myslela jsem, že už to dá. Měla jsem nasazenou kombinaci klasické blikačky a radaru s tím, že ten jsem přes noc blikáním nevyčerpávala. Tak ho ještě napojím na powerbanku a dobíjím v kapse, abych ho mohla třeba ještě na poslední hodinu zase aktivovat. Na blikačce už také svítí kontrolka. Pro jistotu k ní tedy přidám ještě přední (radši bílou než žádnou) a s vizáží vánočního stromečku odpočítávám poslední kilometry.
Je mi zima, jednak z nevyspání, jednak bylo 15 stupňů. Netrpělivě vyhlížím východ Slunce, kterého se nakonec dočkám někde za Sadskou – sice mi svítí na cestu, hřát ale bude asi až za několik hodin. Radar už nenasazuju, stejně v tuhle hodinu nic nejezdí, hlavně už se mi nechce stavět. Nakonec stejně ještě v Nehvizdech zastavím na krátké protažení, už se mi nějak nechce šlapat 😜 Pak už to nějak doklepu a okolo tři čtvrtě na šest jsem konečně doma! 🙂 Poslední síly využiju ke sprše a padnu.
Den 2: Zasloužený podmírák
Jestli někdo čekal tříkilo, ať zklidní hormon a zkusí si to napřed zajet sám 
Spát jsem šla kolem šesté ráno, takže to, že jsem se vzbudila v jednu, považuju spíš za úspěch. Následovaly samozřejmě četné ranní rituály jako vypití Monsteru a pomazlení s kočkou, takže jsem vyrazila zase pozdějc, než bylo žádoucí. Ale žádný spěch, dnes stejně nic velkého v plánu nebylo…
Řekla bych, že po včerejšku si takového podmíráka můžu dovolit. Prostě jsem si zajela jen na zmrzlinu.
Sotva jsem vyrazila, moje pravé stehno se opět stalo terčem náletu. Tentokrát mi na něj nezaútočil pták jako včera, ale rovnou včela. To snad radši to ptačí hovno! To se aspoň skrz kraťasy nedostalo. Žihadlo bohužel ano. Z vlastních zkušeností vím, že na zmírnění alergické reakce mi pomáhá rozproudit krev, tak jsem zaťala zuby, a i když to pálilo jak sviň a noha mě pomalu začínala brnět až dolů, musela jsem jet dál, jako by se nic nestalo. Co vám mám povídat, husí kůže mi ustoupila asi po kilometru, a když už to vypadalo, že bude klid, přišel kopec ze Skorkova a zvýšená intenzita jízdy mi štípanec pěkně probudila k životu…
Asi po hodině na mě při krátké zastávce sedlo hovado, kterému jsem pro jistotu dala takovou ránu, že mě ten biceps bolí dosud.
U Bakova vyšel plovoucí sraz s Pepkem. Předal mi maxi balení oček z plechovek pro bratrance. Tímto ještě jednou děkuji 
Za uzávěry i za doprovod do Kněžmostu.
V Kněžmostu došlo na zmrzlinu, limetka + vanilka. Rovnou jsem si nechala doplnit do bidonu ledovou tříšť s vodou. Příští zastávka Seletice 🙂 A tam tradičně ovocné skoropivo. Stávám se terčem zájmu značně posilněné partičky, ani jsem pořádně nepochopila, co to po mně chtěli, ale nějak to souviselo s jedním z nich a jeho elektrokolem, nejspíš něco jako výzva na závod.
Severovýchodní vítr byl na dojezd příjemným překvapením, ani tak jsem ale na posledních dvaceti kilometrech nebyla schopná vytěsnit z hlavy “trauma”, které jsem v těch místech prožívala brzo ráno. Ale hlavní je, že tentokrát se mi jelo o dost líp.
Zvažovala jsem, jestli nemám dojet aspoň 100 mil, ale rozhodla jsem se na to vyprdnout 
Den 3: Konec flákání, zadání znělo "aspoň 223 denně"
Vlastně jsem to ani nepřepočítávala, ale Martin Soucek mi výzvu rozpočítal na 223 kilometrů denně. Takže žádné flákání a pěkně držet standard… Co na tom, že je přes 30°C ve stínu a o dost víc na sluníčku – výzva je výzva, nehledě na to, že já teplíčko ráda 🙂
Spát jsem šla asi v jednu, pracovní budík jsem samozřejmě zapomněla vypnout, tak mi v sedm zazvonil a já jsem ho típla a spala dál. Asi v osm mě telefonem vzbudí T., že si zapomněl doma klíče od kanceláře, jestli bych mu je nemohla přivézt. Nakonec upřesní, že už mu kolega otevřel a že nemusím spěchat. Klíče jsem mu ale dovezla i tak, aspoň se tenhle týden někdy taky uvidíme 🙂 Akorát jsem opravdu nespěchala a vyrazila o dost později, než bylo v plánu.
Když už jsem se posunula směrem do Prahy, vylovila jsem v Garminu připravenou trasu na jihozápad, do které se mi dlouho nechtělo. A to hlavně proto, že napřed musím přejet celou Prahu. Začátek jedu v podstatě stejně jako do práce, hlavně nezapomenout, že u Edenu nemám odbočit Kodaňskou na kopec, ale pokračovat do Nuslí a k vodě.
Po 38 kilometrech v rozkopaném Radotíně konečně vyjíždím z Prahy. Nějak mě ten průjezd městem vyčerpal a už bych si skoro někde dala sváču. Ale přece nebudu zastavovat ještě dřív, než vyjedu z Prahy… Sázím na Dobřichovice, jenže stánek, kde jsem se už několikrát občerstvovala, je zavřený. Popojedu do Let a nelituju. Našla jsem tam výbornou cukrárnu (viz ocásek ve vesnici).
Dva zákusky byly nakonec možná až moc, ale určitě lepší než žádný 🙂 Doplním rovnou i vodu a pokračuju do Řevnic, kde využiju svoji oblíbenou myší díru, která objíždí věčně spadlé závory. Projíždím Zadní Třebaň a z ní chci jet na Lhotku a Svinaře. Cedule mi ale hlásí uzavírku. Silnice ale vypadá pěkně, tak to risknu s tím, že se v nejhorším případě vrátím. Historie se neptá, jak ty kilometry najedu 🙂 Vracet jsem se naštěstí nemusela. Sice na můstku byly betonové zátarasy, na kole se to ale projet dalo.
Využiju “podbrdskou magistrálu”, ale dost na ní bojuju s protivětrem. Není proto divu, že když jsem “potřebovala do křovíčka”, našla jsem si tam místečko, kde jsem se rozvalila na trávu a nechtělo se mi zvednout 🙂 Brzo mi ale začalo být horko, tak jsem radši jela. Přece jen za jízdy člověka trochu víc ovívá vzduch.
Za Osovem začíná první kopec a já už jsem skoro bez vody. Ve Velkém Chlumci vidím hospodu, okamžitě k ní mířím… A prdlajs, pondělí zavřeno. Na kopec tedy jedu asi s půlkou bidonu v naději, že do Hostomic to nějak přežiju. Tam už vím, kam se obrátit, tedy aspoň doufám.
Vyhlédnutá asfaltka k projetí byla celkem tankodrom, ale přežila jsem to já i dráty. A v Hostomicích jsem šla najisto a zmrzlinárna nezklamala. Tradičně si dávám limetkovou tříšť na místě a druhou rozdělenou do bidonů a dolitou vodou. Jestli jste to nikdy nezkoušeli, na léto je to ideální osvěžující nápoj. Až tak osvěžující, že po pár kilometrech dalšího kopce mám jeden bidon prázdný. Asfaltka na Zátor tentokrát luxusní, ale kopec asi moc dlouhý 🙂 Netrvá dlouho a mám prázdný i druhý bidon.
Z Bukové u Příbramě mě Garmin posílá na silničku, která mi přijde přinejmenším podezřelá. To vážně někam vede? Ale vypadá dobře, tak uvidíme… Dobře vypadala prvních pár kilometrů, pak už to byl horší asfalt, a nakonec spíš bývalý asfalt. Pod vrstvou štěrku to moc poznat nešlo. Tradičně vyhlížím nějakou občerstvovnu. V Rosovicích nic nenajdu, sázím na Obořiště. Tam už totiž vím…
Před pár lety jsme tam jeli s Pepou a stavovali jsme se tam na zmrzlinu. To by mi asi neutkvělo v hlavě na tak dlouho, kdyby si tam neustlal na obrubníku 🙂 Dokonce jsem si díky tomu parakotoulu i vzpomněla, že se tam omýval u veřejného kohoutku s pitnou vodou… Dávám opět tříšť na místě i do bidonů a usadím se ke kohoutku 🙂
Na Višňovou je to do kopce, to už se v okolí Brd stává. Odběhnu si do lesa, už mám vyhlídnuté místečko, když vtom kde se vzal, tu se vzal – bajker. Naštěstí stihnul projet, než jsem se do čehokoliv pustila 🙂 Pak už jsem si vše nerušeně vyřídila.
Po pár kilometrech ve Skalici další průser v podobě postupně se vytrácejícího asfaltu. Čím byl horší, tím míň se mi po něm chtělo vracet. Nezbývalo než doufat, že se třeba časem zlepší. No zlepšil, ale dost to trvalo. Po najetí na pořádnou silnici jsem se rozhodla trasu zkrátit, protože jinak bych přijela domů o půlnoci. Ty tankodromy mě strašně zpomalovaly.
Opět mi dochází voda a začínám mít i hlad. Vždyť já jsem od zastávky v Letech asi nic nesnědla! Možná jednu tyčinku. Ve vesnici jménem Čelina vidím šipku na zmrzlinu, na kterou už sice nemám chuť, protože jsem přeslazená, ale lepší než nic. Nakonec se ukáže, že paní má ve dvoře krámek, kde toho má mnohem víc než zmrzlinu. Nejenže si doplním pití, ale vyfasuju i housku se šunkovým salámem. Společnost při konzumaci mi dělá britská kočka.
Konečně to stáčím po větru, bohužel s vidinou, že až někam ke Slapům to bude do kopce. V Chotilsku mě zaskočí cedule s nemilým vzkazem – most směr Korkyně uzavřen. Risknu to a vyšlo to. Byla tam lávka pro pěší, po které přede mnou dokonce projel motorkář… Nad Štěchovicemi se mi uleví, teď to bude dlouho z kopce a pak dlouho po rovině, navíc s větrem v zádech. Silnice II/102 je dobrým teleportem, teda snad jednou bude, až z ní zmizí semafory. Už tam jsou jen tři a většina povrchu už je nová. Bude to tam jednou krásný. Kdesi za Davlí se rozhodnu ještě pro poslední zastávku u stánku. Dostanu tam citronovou limonádu, stejnou jako před týdnem na Stelviu 😀 Druhá putuje do bidonu naředěná vodou a odteď už nestavím.
Přes Prahu se mi jet nechce, Břežanským údolím to nejde… Nezbývá než si vyjet kopec do Zvole. S vidinou toho, že už je opravdu poslední, ho na své poměry docela vyšrotím. Na malou pilu nedojde. Dál už jedu na autopilota, touhle cestou běžně jezdím od dědy.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou je tma. Na cyklostezce z Klánovic se něco válí. Co to sakra je? Na exkrement je to velké, na kus oblečení vysoké… Přijedu blíž a ona srnka. Když zmerčí mé světlo, sebere se a zdrhá. Kopýtka jí po asfaltu kloužou, ale z cesty se mi uklidí. O kousek dál mě čeká ještě o něco drzejší zajíc, který se ani uhnout neobtěžuje. Dál už mi nic v cestě nestálo a kolem desáté dorážím domů…
Den 4: Ten, kdo pozdě vstává, krátké trasy dává 😬
Do postele jsem se zase dostala až po jedné hodině. Není divu, že se mi nechtělo z pelechu. Tohle je asi jediný projev únavy, který zatím zaznamenávám, chtělo by to více spánku. Vyrážím až okolo jedenácté… 😴 Pak mám být v rozumnou dobu zpátky.
Včera jsem po dlouhé době vytáhla dres střihu “tank top”, abych trochu doladila opálení, a tradičně jsem si zase přismahla záda. No je na nich krásně vidět, kam už jsem si při mazání nedosáhla, případně kde jsem to odflákla. Aspoň vidím, že ten opalovací krém funguje. Připomíná mi to reklamy typu “půlku vlasů jsem si umyla obyčejným šamponem a druhou tím speciálním proti lupům”. Trochu déjà-vu po červnovém Ještědu, tehdy to ale bylo do puchýřů, což teď naštěstí není.
Pod nedělním žihadlem na stehně se mi vyrobil solidní červený flek přes půlku stehna a místo nechutně ztvrdlo.
Tras mám připravené (_;_) (_;_) (_;_) , všechny ve snaze projet místa, kde jsem ještě nebyla. Okolí Světlé, Příbrami i Sedlčan. Všechny spojuje jedno – jsou tam kopce a do těch se mi po včerejšku nějak nechce. A tak sázím na jistotu a vyrážím do Polabí.
Možná se ptáte, proč to tak nedělám celou dobu. Najezdit 2007 km v Polabí je přece mnohem snazší než přejíždět Vysočinu tam a zpět. Ale zkuste si představit, že jedete trasu Praha – Pardubice – Hradec – Praha devětkrát po sobě. Vážně by vás to bavilo? Jednou dvakrát možná, ale pak už byste 611ku nechtěli ani vidět.
Žihadlo při jízdě pořád trochu svědí, včerejší přismahnutí cítím jen zezadu na krku, kdykoli otočím hlavou. Naštěstí to za mě většinou dělá radar 😜
Tentokrát Prahu opouštím už na nějakém desátém kilometru někde v lese, kde se nachází zelená hranice Klánovic a Úval. Přestože podle předpovědi má být skoro bezvětří, cítím jemnou oporu v zádech.
První zastávku dávám na svém obvyklém “spotu” v lese u dálnice a opět se tam rozsedím. Po noze mi přeleze obrovský mravenec, tak nějak si představuju ANT+. To mi trochu připomene, že bych měla vyrazit. Příští zastávka mě totiž čeká už asi za hodinu v Poděbradech, kde dávám tradičně žampionovou pizzu a do bidonu si jako vždy nechám dát ledovou tříšť s vodou. Kolem nádob s tříští poletují desítky vos, tak mám trochu obavy, aby nebylo další déjà-vu (nebo spíš déjà-au? 😜).
Z Poděbrad pokračuju na východ, po 611ce proti mně najednou jede nějaký blbeček na kole vlevo. Žádné anglické manýry tu trpět nebudu, tak jsem se schválně natlačila víc na čáru a blbečka tím vyhnala do štěrku na krajnici 😜
Už v Krakovanech jsem zase bez vody, tak opět nafasuju svoji oblíbenou “vodotříšť”. Konečně jednou prodavačka pochopila napoprvé, co po ní chci. A tříšť natočila rovnou do bidonů, místo aby odměřovala množství kelímkem, ze kterého to do úzkého hrdla bidonu jde vyklopit fakt blbě. Kousek před Přeloučí to stáčím na sever a z toho, co cestou do Brodu byla jemná opora v zádech, je najednou zas*anej vítr 😂
Nevýhodou toho, že mám v bidonu tříšť, je, že jak je to osvěžující, nutí mě to pít častěji a moc dlouho mi nevydrží 😜 To byl případ i krakovanské porce, kterou jsem musela šetřit, abych to na ni dojela aspoň do Chlumce. Tam tříšť nemají, ale když je vodová zmrzlina, má to stejný efekt – příchuť dragonfruit! 🙃 Jen si s tím musím pořádně “zaštěrchat”, jak mi v sobotu radil ten pán u Brna 🙃 Tato směs mi chutná tak moc, že po 10 km do Bydžova mám jeden bidon prázdný. Naštěstí už není takové vedro a nepotřebuju pít tolik.
Trasu naprosto improvizuju, ale vím, co mě kde čeká. Na to jsem moc blízko domova. Spoléhám na Kopidlno, že tam ještě najdu nějaký stánek, nakonec mě ale zachrání kouzelná babička! 😁
Míjím poslední domky ve Vršcích kousek před Kopidlnem, když vtom ji zahlédnu. Babička jak z pohádky, stojí opřená o plot a přes něj pozoruje nepříliš čilý ruch ve vesnici. Tak se rozhodnu, že jí tam tedy nějaký ten ruch vytvořím 😜 Zastavím, oslovím ji… Ale její pes má námitky. Marně se snažím s paní mluvit, pes je ale pořád hlasitější. Z toho, že mám v ruce bidon, ale babička pochopila, co po ní chci 😏 Matýska několikrát okřikla, ten ale pořád štěkal, jako bych se jeho paničce snažila ubližovat. Udělala mi šťávu a na cestu se ještě zeptala, kam jedu. Když jsem jí řekla, že do Prahy, zahájila něco mezi scénickým tancem, přivoláváním deště a epileptickým záchvatem. Chvílemi jsem z té gestikulace měla problém poznat, jestli je v pořádku. Až z ní nakonec vypadlo “Pane na nebesích, do Prahy? Vždyť to je sto kilometrů!” Vyděšeně se na mě dívala, tak jsem ji musela ujistit, že je to tak 75. I tak na mě koukala jak na exota (neřeknu, kdybych před sebou měla dvoukilo, ale 75 km…), popřála mi šťastnou cestu a Matýsek mohl konečně sklapnout 😂
Z Kopidlna do Činěvsi už to vzhledem k severnímu větru jelo skoro samo. Pak už následoval jen klasický dojezd přes Nymburk. Do kopce z Čelákovic už jsem jela potmě. Dojezd kolem desáté se tento týden stává tradicí…
Den 5: Teleport na Vysočinu
Předpověď slibuje severní vítr, což jsou ideální podmínky k tomu, využít “teleport” na Vysočinu, tj. kombinaci silnic I/12 a I/38. No uznejte, z Prahy do Golčova Jeníkova pod tři hodiny to asi (aspoň v mém podání) jinak nejde. Pokud si myslíte, že je na těchto hlavních silnicích nebezpečno, vězte, že mě na 70 kilometrech předjelo 610 aut, což poměrově odpovídá provozu na běžné cestě do práce. A nejsou tu kanály, koleje, žlábky ani jiné nástrahy 😜 Hned u Nové Vsi byla tedy na 12ce bouračka, podle všeho osobák jedoucí od Limuz nedal přednost kamionu jedoucímu po hlavní…
Někde za Čáslaví mě předjel traktor. Už jak jsem ho za sebou slyšela, pasovala jsem ho na svého domestika. Do mírného kopečka 40 km/h bez námahy 😊 Pak už se stoupání zvedalo a už jsem se neudržela.
Oproti včerejšku nebyla žádná (_;_) sehnat pití. Holt oblast kolem Světlé není tak turisticky exponovaná jako ta kolem Poděbrad. Jak nebylo takové vedro, nepotřebovala jsem pít tolik, ale vylidněné vesnice se zavřenými hospodami mě znervózňovaly.
Do oka mi padla ves jménem Kunemil, kde byla venku spousta lidí. Ale ti zrovna očima hltali hořící auto na nedaleké silnici. Jednak jsem je nemohla vyrušit, když se “u nich konečně jednou něco děje”, jednak mi v takovém případě přišlo trochu nepatřičné kohokoli žádat o vodu…
Nakonec jsem si jednu hospodu vyhlédla v nějakých Vilémovicích. Na zahrádce sedělo pár lidí, tak jsem si tam sedla taky. Obsluha nepřišla, tak jsem se šla podívat dovnitř a ani u baru nikdo nebyl. Chvíli jsem ještě seděla venku a nic. Za normálních okolností bych se zvedla a zkusila to v další vesnici, ale tady se mi na to nechtělo spoléhat. V chladnějším počasí totiž ani nebylo moc lidí venku na svých zahradách, tak jsem neměla koho obtěžovat 😬 Nakonec jsem uvnitř potkala živáčka, který mi řekl, že u něj si nic objednat nemůžu, protože je zavřeno! Tak jsem se zeptala, jestli mi může aspoň natočit vodu. K tomu kompetence měl 😏 Lidi na zahrádce prý byli soukromá návštěva majitele, taky mi to mohli říct sami…
Všeobecně v místech, kudy jsem jela, chcípl pes. Tak jsem spoléhala na to, že něco k jídlu seženu ve Světlé. Ta byla ale rozkopaná takovým způsobem, že jsem se musela protáhnout úzkým koridorem pro pěší. Nějaká rodinka mi dokonce uhýbala, abych mohla projet – zrovna nad schody! 😏 Tak jsem je ujistila, že klidně můžou jít, protože ty schody sjíždět nebudu…
Už jsem smířená s tím, že ve Světlé se nenajím, když vtom vidím cukrárnu. Dám si dva zákusky a limetkovou zonku (oběd jsem si původně představovala trochu jinak) a pokračuju v jízdě. Už to vypadalo, že bych mohla být rozumně doma, ale zase se to někde pos💩alo… Ze Světlé vyrážím kolem páté s vidinou toho, že před sebou mám ještě minimálně 130 kilometrů a větší část stoupání, navíc proti větru… A aby toho nebylo málo, mám nad sebou černý mrak.
Žádné teplo mi není, a když na mě dopadnou první tři kapky, začínám litovat, že jsem si nevzala aspoň návleky na ruce. Jestli fakt začne pršet, zmrznu. Naštěstí nezačalo a z mraku se mi podařilo vyjet.
Zničehonic mě potká nekonečný sjezd. Moc nechápu, čím jsem si ho zasloužila, vždyť jsem teď moc nestoupala. Nebo si ho možná zasloužím až později? 😏
Uzavírka. Hlášená dlouho dopředu. Ale co už, nějak to snad dám. Dala… Ale vyfrézované byly asi dva kilometry 😖
U odbočky na Zruč se rozhodnu pro sabotáž. Trasa, kterou jsem si sama naklikala, právě na Zruč vedla, mně se ale nechtělo zpátky do ďoury, abych se z ní pak po kostkách musela hrabat nahoru. Sice vím, že Zbraslavice jsou na zas💩aným kopci, ale aspoň je tam pěkný asfalt. Občas si rozhodnutí vyčítám, protože kopec je fakt dlouhý, navíc ve vesnici blbě odbočím a pár kilometrů si zajedu.
Strategie na následující přibližně hodinu byla jasná – dostat se po dobrém asfaltu ke “Kutnohorské”, tj. I/2, a dojet po ní minimálně do Mukařova. S cestou k hlavní jsem byla spokojená, přímo na ní mi ale i přes to, že vím, že je zvlněnější než třeba 12ka, svítila kontrolka “Ždánice”. Tenhle kopec jsem zkrátka zvyklá objíždět. To už se mi nechtělo a k mému údivu to asi zdaleka nebylo tak hrozné jako třeba ty Zbraslavice.
Pomalu se stmívá a u Kostelce nad Černými Lesy mě dojíždí cyklista. Nabídne mi odtah, který musím s díky odmítnout, protože za radarem za šera prostě nejsem schopná jet. Tak se rozloučíme.
Ve sjezdu za Kozojedy ho ale dojedu. Říkám: “Tak já tomu dám teda šanci.” Reakce mohla znít na první poslech jako nadšení, nakonec ten chudák přiznal, že jsem ho strašně vyděsila, protože mě za sebou nečekal 😂 (Od čeho ten radar teda má? 😜 Já jsem o něm věděla několik vteřin před tím, než mě dojel 😜). Nakonec ho stejně nechám jet, ač mi nabízí že radar zhasne. Vysvětlím mu, že si nevezmu na triko, že mi ujede a bude neosvětlený. Radar před sebou vidím celou cestu do Tehovce, to na té Kutnohorské nemůže být aspoň jedna zatáčka? 😜
V lese po odbočení z hlavní docela vymrznu. Moc se to nezlepší ani cestou z Březí do Křenic, kde je vždy o pár stupňů méně než v okolí. Posledních 10 kilometrů už nějak doklepu, rozmrzám ale docela dlouho.
Den 6: Co by to bylo za výzvu, kdyby šlo všechno hladce? 😏
Začátek ještě hladce šel. Plovoucí sraz s Jendou, který mi přivezl pytlík nasbíraných “odtrhovacích uzávěrů” (za ty dva měsíce, co je sbírám, zvaných též šušně, otvírací hajzly, plíšky, očka, otvírátka, tie oné, věci, hliníkový mrchy…), vyšel na kraj Újezda, odkud jsme pokračovali kousek společně. Ve sjezdíku přes Koloděje mi opět uletí víčko ze zadního bidonu, způsobně aspoň přistane na chodníku, aby ho nic nepřejelo 🙃 Jenda mi pro něj gentlemansky došel. Já jsem zatím, čekajíc na chodníku, dostala zásah ostřikovačem. Netuším, čím jsem si ho zasloužila, nejspíš tím, že jsem u sebe měla kolo, což znamenalo jistou pravděpodobnost, že na něj brzo nasednu a budu si uzurpovat místo na silnici… Naštěstí mi ta kapalina z ostřikovačů docela voní, takže díky, aspoň ušetřím za parfém 🙃 V Průhonicích dortík v cukrárně, v Újezdě u Průhonic pokropeno, Jendovi to přijde osvěžující, já raději zavelím oranžovou příšeru předjet. Jinak je teplíčko, prostě až na ten “výstřel víčka” parádně zahájený den.
Zatímco můj doprovod se musí brzy vrátit na Jarov, já vymýšlím, kde se odpojím a jestli budu pokračovat na jih, nebo na sever. Vyberu sever.
Docela brzo už mám pocit, že bych něco snědla. Vyřeším ho v Líbeznicích zmrzlinou. Pokračuju směrem na sever, dochází mi pití a sázím na jistotu u stánku ve Vrbně, kde teda rovnou dávám i klobásu.
Sotva odtamtud vyrazím, potkám trojici cyklistů, mávnem na sebe a jedu dál… Za chvíli mě ta samá trojice dojíždí. V duchu si říkám, co to je za divnou vyjížďku, když ani nemohli stihnout dojet na konec cyklostezky… Nakonec jeden z nich spustí: “Ahoj Katko.” Na pozdrav odpovím a tázavě se podívám, což asi přes sluneční brýle nevidí. “Jsme si s klukama říkali, že to otočíme, abychom se ujistili, že existuješ. A jestli třeba nepotřebuješ pití nebo něco jinýho…” Jsem trochu v šoku, mluvčí trojice se ale dál ptá, kolik mě toho ještě čeká, tak říkám, že kolem 120 km, no nakonec se rozloučíme u mostu pod Mělníkem.
Až na lehký protivítr to jde od Mělníka hladce až do Lysé. Tam doplňuju vodotříšť a pro jistotu dofukuju zadní kolo, přijde mi, že nějak změklo. Z Lysé pokračuju na Milovice, a než do nich dojedu, jedu po ráfku!
A sakra… No co se dá dělat, znova nedofukuju a udělám to nejpotupnější, co se bezdušovému plášti může stát – rozhodnu se do něj nacpat duši. Sotva vyndám zadní kolo z rámu, mám pomocníka. Jakýsi bajker hned zastaví, jestli nepotřebuju pomoct. Řeknu mu, že vlastně ani nevím, protože jsem ještě nezjistila, jestli se mi podaří bezdušový plášť z ráfku servat a vyšroubovat ventilek. Na ten moment asi tak před rokem, kdy mě Petr Havránek zachraňoval ve chvíli, kdy mi ventilek prostě přirostl k ráfku, asi hned tak nezapomenu. Tehdy došlo na pilku na železo… Tentokrát se mi podaří sundat plášť i ventilek, tak chlapíkovi říkám, že si tedy snad poradím. On i tak vezme montpáku a tou stranou s háčkem se mi snaží pomoct sundat plášť 😁 /Jestli to čtete i vy, omlouvám se za veřejné ponížení, ale mně to vaše odhodlání v kombinaci s obrácenou montpákou opravdu odlehčilo a zpříjemnilo ten okamžik, kdy bych nejradši celé zadní kolo zahodila do příkopu… A kdo ví, jestli mi právě tato “komická vložka” nedodala sílu na to, se dalším problémům postavit a nevzdávat to./ Pán možná trochu s pocitem prohry pokračuje v jízdě a já mám za chvíli nafouknuto a pokračuju na Nymburk a Poděbrady.
Tam se ani nestavím na pizzu, jen projedu předměstí a svištím na Sokoleč, kde už ovšem zase cítím pravidelné drcnutí v místě ventilku… Dávám tomu poslední šanci. Sundávám zadní kolo, vyndávám z něj duši, snake bite jako kráva – no není divu, jak ten plášť tak zkoumám, je sjetý na hadr. Zjišťuju, že tohle jedna záplata nepobere, tak musím použít dvě. Rovnou docela pochybuju, že na duši opatlané mlíkem bude záplata vůbec držet. Další duši už nemám. Vlak není daleko a napadají mě i kamarádi, které bych v té oblasti mohla zneužít k záchraně…
Nafouknu (rukama od mlíka se pumpuje sakra blbě), nasednu a jedu. Rukama od mlíka se lepím ke všemu, na co sáhnu, včetně omotávky, teď už si to kolo budu muset vzít s sebou i do postele, protože se od něj neodlepím 😜 Kolo mi “dupe”, nejspíš jsem tam ten plášť dala nějak nakřivo, ale je mi to jedno, hlavně že to neuchází. Chci na tom dojet co nejdál a v duchu pesimisticky očekávám, kdy se mi záplata v důsledku přítomnosti mlíka odlepí a já pojedu zase po ráfku.
Dojela jsem až do Sadské, což mohlo být klidně 15 kilometrů. V lese stejně potřebuju zastavit, tak rovnou pro jistotu kolo dofouknu. Trochu asi uteklo, ale nic závažného. No když jsem dojela na jedno nafouknutí 15 km, cestou ze Sadské už budu dofukovat nejvýše jednou, což se dá přežít. Hned se mi jede líp a pozvolna přestávám vnímat, jak mi kolo “dupe”.
Ze Sadské už jedu po hlavní 611ce, dofukovat už nepotřebuju, pomalu se stmívá, a jak je mým dobrým zvykem poslední dobou, domů dorazím ve tři čtvrtě na deset… Tentokrát ovšem s docela závažným odůvodněním… Než sáhnu na jakoukoli kliku, jdu si samozřejmě opláchnout ruce ke kohoutku na zahradě 🙃 A můj osobní mechanik je té dobroty, že mi ještě večer kolo přezuje a přepáskuje 😊 Tak jsem zvědavá, jak to zítra pofrčí!
Den 7: Obkroužit Ještěd
Ráno konečně pošlu startovné na Kolo pro Adama, abych nemusela pořád lhát zaškrtáváním políčka, že čestně prohlašuji, že mám zaplaceno 😜 Ještě by mě nakonec mohli diskvalifikovat, kdybych na to zapomněla. Koukám na předpověď a má pršet, teplotně taky žádná hitparáda. Tak si vezmu dres s dlouhým rukávem. Vedro mi začalo být už v kopečíčku z Jenštejna. Ale já za ty dlouhý rukávy budu v tom slibovaném dešti ráda!
Ve Staré Boleslavi už na mě čekal Michal Šimek s pytlíkem “odtrhovacích uzávěrů” 😊 To byl už druhý sraz “u MH” za poslední týden, jen MH bylo pokaždé něco jiného 😂
Kousek za Benátkami mě na 610ce oprasil kamion jak už dlouho ne. Nějakým zázrakem jsem neskončila v příkopě. V Mladé Boleslavi jsem pro změnu vytroubena za to, že nejedu po cyklostezce 🙄
Pak si konečně užiju pěkný úsek podél Jizery a vzpomenu si, že jsem měla vroubek u Mirka , když jsem si dovolila projet Bakov, aniž bych se mu ozvala 🙂 Tak jsem se to rozhodla napravit a za chvíli už mi na svém “monstergravelu” jede naproti. Chvilku posedíme v cukrárně a pokračuju na sever.
Silnice II/277 podél Mohelky je zatím pořád uzavřená kvůli hroutící se skále. Takže je bez aut. A na značky se zákazem vjezdu přidali vzkaz, že je lidi nemají otáčet, protože je to trestný čin…
Z Českého Dubu už to musí být do kopce, pokud tedy nechci jet stejnou cestou zpátky. Kopce mě zahřívají až moc a já si říkám, jestli jsem si přece jen neměla vzít dres s krátkým rukávem. Spadne pár kapek, ale deštěm bych to nenazvala. V Křižanech vdechnu u stánku grepové skoropivo a nechám si dotočit vodu. Slečna se mě ptá, jestli chci čerstvou, moc nechápu, jak to myslí, tak říká: “no jestli jako studenou”, na což odpovídám, že samozřejmě studenou. Její dotaz byl ale míněn tak, jestli mi má v bidonu nechat ten zbytek ionťáku, o němž byla nejspíš přesvědčená, že je teplý, tak ho vyklopila do dřezu 🙄 Čímž mě (snad nechtěně) donutila objednat ještě jeden džus na ochucení.
Celou cestu se těším na dvě věci – na sjezd Kryštofovým údolím, o němž jsem měla informace, že tam před pár lety konečně udělali nový asfalt, a na sochu čurajícího voříška 🙂 Napřed se ovšem ujistím, že stoupání z Křižan je opravdu tak nepříjemné, jak si ho pamatuju. Posléze zjišťuju, že to s tím asfaltem zas až tak žhavé není, udělali ho jen část. A nakonec mě zklame i ta socha, je o dost menší, než jsem si představovala podle fotek, a hlavně už dost omlácená.
Po hranici Liberce se protáhnu pod Ještědem ze severu, a když ho objedu, stáčím to pomalu na jih na Turnov. Sjezd do Hodkovic nad Mohelkou byl parádní, konečně jsem poprvé ocenila dlouhý dres 🙂 V Ohrazenicích trochu bloudím, protože cesta, kterou jsem měla jet, byla rozkopaná. nakonec jsem ji prošla s kolem v ruce.
Na live tracku se mi objeví Petr, po chvíli koukám, že se usadil v Suhrovicích, tak si na ně udělám drobnou zajížďku. Z Garmina mi ale stihne zmizet, než tam dojedu, tak to risknu na blind a vyplatilo se. Chvíli jsme pokecali, nakonec jsem měla trojčlenný doprovod až za Ujkovice. Cestou k hospodě na mě dvakrát mává někdo z dodávky s koly. Buď to byl někdo známý, nebo si mě s někým pletl 😏
Od Ujkovic už dojíždím sama. Pomalu se stmívá a já jsem překvapena, že tak brzy, nebo spíš tím, že jsem ještě tak daleko od domova. Teď už jsem opravdu ráda za dlouhý dres. U Lysé ani nezastavuju ve snaze najít v trávě čepičku od ventilku, kterou jsem tam včera ztratila 😝 Na záda mi tam celou dobu funí autobus, kterých na to, kolik bylo hodin, potkávám nezvykle moc. Náhradní doprava za vlaky. No aspoň nebudou padat závory 😜 S mírným větrem do zad to ale jede dobře a kolem jedenácté “přistávám”…
Den 8: Navigována meteoradarem
Prší. Tentokrát už opravdu. Do deště se mi nechce, po poledni to má být lepší, tak z postele nespěchám. V duchu se plácám po rameni za nápad, udělat si ve výzvě “fóra” pětikilem hned první den. Sice jsem se trochu právem obávala, že se z toho budu celý zbytek týdne vzpamatovávat, ale koneckonců už jsem si to pak mohla dovolit nějak doklepat po dvoustovkách. Teď mi zbývá skoro přesně 100 km, takže i kdybych dnes nevyjela vůbec (ha ha ha), zítra už bych to došmudlala.
Rozhodnu se pro směr na severozápad. Sice pojedu proti větru, ale aspoň v suchu. Aspoň doufám. Navíc vítr si to, že mě teď potrápí, možná odčiní v druhé půlce jízdy. I když déšť ten směr vlastně taky mění – poté, co prší shora, nějakou dobu prší i zespoda 😜
Sotva vyjedu, spadnou mi závory. Jak si tak z nudy, ale se zálibou prohlížím své kolo, všimnu si, že jsem včera někde vytrousila pravý špuntík z řídítek. A sakra, jak teď s takhle blbě vyváženým kolem pojedu? 😜 Kdo ví, jak dlouho jsem na něm takhle jela už včera, jenže to jsem o tom nevěděla 😂 Mám tušení, že by se tento artefakt mohl nacházet před hospodou v Suhrovicích…
Pokračuju na Kbely, kde se přejezd rozcinká, sotva k němu dojedu. Ne, takhle brzo znova nestavím. Pošlu to tam a výjimečně si tam neustelu. A že k tomu ty mokrý šikmý koleje celkem svádí 😜 Ani nevím, jestli mi tam častějc padají závory, nebo já 😂
Od Čakovic jedu nějakou dobu stejně jako předevčírem. No lepší než zmoknout. Silnice jsou v podstatě suché, jen kousek za Čakovicemi vidím rozježděné mokré stopy. To bude asi od myčky u Globusu. Nebylo… V ďolíku na konci Čakovic je solidní jezírko! Dám šanci nenápadné odbočce doleva, snad neskončí někde v blátě. No v blátě ne, ale dojela jsem k zavřené bráně s nápisem Pražské vodovody a kanalizace. Hm, napadají mě myšlenky související s kovářovou kobylou… Vracím se zpátky k jezírku a pozoruju auta, jak ho projíždějí. Vypadá, že je dost hluboké, dát pedály do stejné výšky bude asi málo. Tak se pořádně rozjedu, vyháknu tretry a nohy pokrčím za sebe. Ošplouchne mi to kolena i zadek, ale v tretrách mám skoro sucho. Vzpomínám na to, jak jsme s Vocáskem před dvěma lety brodily rozvodněnou Orlici 🙃 Takhle nějak vypadaly první louže.
V Hovorčovicích míjím stánek se zmrzlinou. Jednak je zima, jednak je ještě brzo na to, abych stavěla. Něco už bych ale snědla, kousek dál mají pizzu, ale ne, nezastavím, dokud nebudu mít aspoň 50 kilometrů. Líbeznice radši projíždím rychle, aby mě nevcucla pekárna 🙃 (Ta měla “naštěstí” zavřeno.)
Dál se peru s větrem, za Úžicemi vidím velký černý mrak, mohla bych ho zkusit objet tím, že pojedu na Kralupy, ale ty jsou hnusný, co tam, to radši zmoknu 😂 To, co z mraku spadlo, už bych asi nenazvala pár kapkami, ale spíš drobnější přeháňkou. Pořád mi to ale neovládalo dotykový displej Garmina, takže do kategorie “slejvák” to neřadím. Zatímco ve Zlosyni je víceméně sucho, Všestudy to asi spláchlo trochu víc… Beztak bych nejspíš zmokla i v těch Kralupech 😜
Spoléhám na stánek ve Vrbně, ten je ale zavřený! Že by otvíral až odpoledne? No nedá se nic dělat a jedu ke stánku do Hořína. Ten je také zavřený! To je 30. červenec dnem zavřených stánků? Nebo jsou na solární pohon, kterého se dnes nedočkají? 😜 Do Mělníka se mi nechce zajíždět, holt si dám nějakou rychlovku v restauraci ve Vlíněvsi. Grilovaný hermelín a bramboráčky. Pořádná prasárna. A k pití? Řekněme, že čajíček 😜 Skoro bych si dala na zahřátí ještě jeden, ale to už bych se nemusela udržet na kole 😜
Vzhledem k tomu, že fouká ze SSZ, rezignuju a uklidím se na cyklostezku podél Labe. V tomhle hnusu tam nebude moc lidí, o to víc tam ale bude slimáků. Naštěstí ani těch tam nebylo tolik, jako lze po dešti očekávat.
U cyklostezky začnu vídat jeden stánek za druhým a všechny jsou otevřené. Samozřejmě, vždyť už jsem po obědě. Běda kdybych se v té restauraci nezastavila, to by určitě měli všichni zavřeno. Teď mám ale chuť na něco sladkého, že bych si něco dala v Roudnici? Cukrárnu se zahrádkou potkám dole pod mostem, je tam ale moc lidí, tak jedu dál na most a kašlu na to. Před sebou vidím další tmavší odstín šedi, naštěstí to stáčím doprava a míjíme se. Chvíli poté mi padne dnešní 101. kilometr, kterým jsem splnila výzvu. Ale ještě nekončím, každý další kilometr pomůže dalším dětem. Přemýšlím, s jakým číslem to uzavřít – 2222? 2345? 2468? Uvidíme zítra 🙂
S větrem v zádech si to hasím po nově vyasfaltované 269ce, nějak se jí nemůžu nabažit. Teda dokud nepřijdou ty asi čtyři nepříjemné kopečky, které na ní jsou: z Vědlic, ze Sukorad, z Tuhaně a z Pavliček. Na těch ji proklínám. Dubou objíždím radši po hlavní, abych se vyhnula dalšímu ďolíku. Vrchovany, Doksy…
Při najíždění na 38ku v Doksech jdu málem na držku: Dávám přednost autu, které po ní jede, ale nezastavuju, jen přibrzdím, protože to tak vychází. Jenže ten pablb hned po projetí křižovatky zastaví v odstavném pruhu a já mu málem přistávám na kapotě. Naštěstí jsem to ubrzdila, a když jsem ho objížděla, otočila jsem se na něj, on seděl za volantem, ani nestáhl okýnko, žádný náznak omluvy, a ještě se usmíval jak měsíček na hnůj. Dost možná si ani nevšiml, jak těsně za ním jsem zastavila. V křižovatce 38ky s 270kou se rozhodl otáčet…
Přestože bych měla mít vítr v zádech, jízda po 38ce mi tentokrát nějak neubíhá. Tak se z ní výjimečně rozhodnu sjet už u Bělé. Přemýšlím, kudy to vzít dál, nějak se mi nechce přes Mladou Boleslav. Ale ani přes Lysou 😬 Nakonec se rozhodnu, že přežiju radši Lysou, přestože to pro mě znamená dojíždět plus minus šedesát posledních kilometrů stejně jako včera. Trasa mi objížděním Boleslavi nějak nabobtnala, ale nevadí, fouká pořád ze SSZ, takže kromě úseků vedoucích vyloženě na západ mám vítr spíš v zádech.
Kdesi kolem Řitonic mě trefí dalších pár kapek, a na severu vidím dokonce duhu. A všimnu si, že už nemám ani levý špuntík v řídítkách! Ten se mi občas posouval, kam neměl, ale vždy jsem si toho všimla včas. Asi záviděl tomu pravému nově nabytou svobodu a vydal se taky do světa… Aspoň už mám kolo správně vyvážené 😛 A odlehčené!
Oproti včerejšku udělám změnu jen v tom, že u Semic odbočím na tankodrom přes Přerov, včera jsem jela po 611ce. Někde kolem Čelákovic na mě dolehne krize. Najednou se mi vůbec nechce šlapat, k tomu mě tlačí tretra do nártu, najednou je zkrátka všechno špatně. A ještě si všimnu, že mám červený proužek na levém stehně. Jak jsem se dneska mohla sakra spálit? Podívám se na pravé stehno, kde ho mám taky, jen je na něm logo výrobce mých kraťasů. Aha, jasný, už si ani nepamatuju, že mám dneska kraťasy s červeným lemem. No budiž mi polehčující okolností, že byla tma jak v pr*eli. No nějak už jsem se domů doplácala, ale těch posledních pár kilometrů už se mi opravdu nechtělo.
Den 9: Vymést pár pivovarů s polabskou elitou
Poslední den výzvy. To by chtělo něco extra. Třeba zakončit pětikilem, když už jsem ji jím i zahájila? Nebo aspoň tříkilem… Jenže na to vstanu moc pozdě. A moc demotivovaná. Výzvu jsem dokončila včera, tak proč bych to koneckonců měla dneska hrotit? Dneska si to hodlám užít! Rozhodnu se proto zajet nějakou placku podél Labe ve svém pohodovém tempíčku. Sólo. Mám právo být utahaná, tak proč někoho obtěžovat svou pomalostí a dívat se na otrávené ksichty…
Přesto ale dostanu po pár kilometrech nápad sdílet odkaz na Stravu pro případ, že by se někdo z followerů chtěl někde potkat nebo na chvíli připojit. Než ho uspí moje tempo. Ale opravdu nemám čas během jízdy reagovat na komentáře nebo se s někým domlouvat, to bych toho moc nenajela. Tak uvidíme, jestli si mě někdo někde odchytí.
Nakonec to ale ani nebylo nutné a společnost si mě našla, aniž by mě musela “stalkovat” 🙂 Asi po hodině a půl projedu Poříčany a proti mně jedou Pepa s Lubošem. Mávám na ně, kupodivu jsem je i v jejich rychlosti poznala, oni přibrzdí a zase jedou, pak to přece jen otočí a vysvětlují, že jedou naproti Smoldovi, za Pítrsem. A jestli teda výpravu nechci podniknout s nimi.
Na Smoldu počkáme na místě náhodného setkání a ve čtyřech vyrazíme za Pítrsem. Tam si nás okamžitě omotá kolem packy fenka Jenny 🙂 Chvilku tam pokecáme, a nakonec jsem vyzvána na společnou vyjížďku. Dávám si tak dvacet minut, dýl je neuvisím, na to po tomhle týdnu nemám.
Pepa ale kupodivu vepředu moc nezlobí a na hranici svých možností se jakž takž držím minipelotonu. Akorát mi udělají čáru přes rozpočet ohledně trasy, chtějí jet do Všejan, zatímco já jsem se severem chtěla až vracet. Jak to nakroutím teď, aniž bych překřížila trasu nebo musela do nějakých kopců, to bude oříšek. Ale nabídka na takovou společnost se neodmítá.
Nouze není ani o dramatické okamžiky. Pítrs a Pepa se proviní předjížděním aut na železničním přejezdu ve chvíli, kdy už se zvedají závory… Shodnou se, že to neměli dělat, ale že by to byl až takový hřích, aby se je řidič dodávky pokoušel jednoho po druhém sejmout, to asi ne… Naštěstí to přežili bez úhony, nakonec i řidič, i když to tak moc nevypadalo – Pepa za ním na své koze vystartoval takovým způsobem, že řidič bezmyšlenkovitě předjel celou kolonu před sebou protisměrem, jen aby ho Pepa nedojel, musel vypadat fakt rozzuřeně (což zjevně byl). Nechtěla bych mu v tu chvíli stát v cestě!
Můj nový plán je doprovodit kluky do Všejan a pokračovat sólo. Můj novější plán je dát s nimi limču a hermelín a pokračovat sólo. A můj ještě novější plán byl počkat, až dopijou druhé pivo, a pokračovat s nimi 😀
Scénář se opakoval v Kněžičkách, kde byla v plánu další zastávka na pivo. Zdravíme se tam s dalším cyklistou a prohodíme pár slov. Vzhledem k tomu, že mi Pítrs popisoval trasu, že “pojedeme na Chlumec”, rozsedím se tam s nimi v domnění, že to tak bude. Smolda mi nabízí tyčinku, tak říkám, že mám svoje, on že si je mám šetřit, tak teda když na tom trvá… Vyberu nějakou s klikvou a musím s ním souhlasit, že je moc dobrá. Luboš mi zase gentlemansky kupuje skoropivo, Pepa tonic, no nevyjdu ty chlapy levně, ale když se o ty náklady podělí ve čtyřech… 😀 Nejdráž vyjdu ale stejně Pítrse, který je mým dvorním dodavatelem světel 😀
Z toho nakonec na křižovatce se 611kou vypadne, že tím směrem na Chlumec myslel jen Kněžičky a teď už to stáčí na Poděbrady. Chvíli přemýšlím, jak využít kluky cestou proti větru, ale nakonec jim dám konečně volnost a jedu na ten slibovaný Chlumec zatím ještě s větrem v zádech sama.
Na tak dlouhé pauzy tak brzo po sobě nejsem zvyklá a musím přiznat, že mě docela znervózňovaly, nejenže se po každé z nich musím hodinu dostávat na provozní teplotu, ale i čas přece běží 🙂 Každá půlhodinka na “pivu” je v mém případě neujetých 12-13 kilometrů 😛 Utěšuju se ale tím, že s kluky jedu rychleji, než bych jela sama, takže se to vzájemně vykompenzuje 🙂
Když se loučím s kluky, ukazuje mi Garmin průměrnou rychlost 28 km/h. No jo, bylo to po rovině, s větrem v zádech a vezla jsem se v háku… Až někam do Lázní Bohdaneč se mi průměr daří udržovat, po stočení trasy proti větru už počítám s tím, že bude klesat. To se ale kupodivu neděje, resp. děje, ale ne tak rychle, jak bych čekala. Vítr asi trochu zeslábl, i když v některých místech cítím solidní poryvy do ksichtu.
Rozhodně jsem poslední den výzvy nečekala, že zajedu svou nejrychlejší jízdu tohoto týdne. Nějakým nedopatřením se mi dařilo jet až do Mochova v podstatě pořád mezi 27 a 35 km/h, což jsem sama moc nechápala. Smoldo, co to bylo za matroš? Neschovala jsem si obal, tak mi asi budeš muset dát kontakt na svého dealera 😀
Někde u Milčic do mě brzo po sobě narazilo pár chroustů. Zrovna v době, kdy už jsem měla sluneční brýle zapíchnuté v přilbě, protože jsem přes ně nic neviděla (a ty se zatmavovacími skly mi ten Němec s dlouhým jménem někam schoval). Tak jsem chvíli zvažovala, jestli budu radši riskovat přehlídnutou díru, nebo náraz chrousta do oka. Učinit rozhodnutí až poté, co jedno z toho nastane, by bylo dost pozdě. Nálety chroustů nakonec pominuly a já jsem se najednou vyskytla na 611ce, kde jsem, ač nerada, svou trasu překřížila a jela nejkratší cestou domů.
Takže když to shrnu – chtěla jsem na závěr něco extra, což se vlastně nakonec podařilo. Sice jsem nenajela ani 300 kilometrů, ale vyjížďka to byla podařená – díky, kluci! Snad jste se cestou do Chrámu Zkázy pořádně vyřádili a dojeli z něj bez úhony 🙂
